Zda mohou být hry přínosné či nikoliv, záleží nejspíše na tom, jaké konkrétní hry děti hrají.

Nejlépe lze možný přínos pozorovat na hrách typu Car Mechanic Simulator. Děti nejenže se v této hře důkladně seznámí s konstrukcí automobilů (a sice opravdu detailně, skoro jako kdyby pracovali ve strojařském 3D modeláři),

ale pochopí i jak funguje servis po ekonomické stránce. Zavolá zákazník, převezmete vůz, provedete detailní prohlídku, vadné díly vymontujete, objednáte na internetu, vůz smontujete a něco vyděláte. Brzy však při hře pochopíte, jakou cenu má čas a jak je důležité investovat do nástrojů, které zrychlují opravy. Přirozeně, že se pomocí simulátoru nenaučíte doopravdy opravovat auta. Získáte však přinejmenším přehled o kontrukci vozů a o činnostech v autoservisu. To je myslím si ukázkový přínos hraní.

Na druhou stranu je nutné připustit, že většina her toto nenabízí a snaží se pouze konzumovat čas.

Co se týče negativního vlivu her, tak záleží přirozeně na věku, kdy se děti ke hrám dostanou. GTA asi těžko může ovlivnit již dospělého člověka, ale co když to hrají osmileté nebo i mladší děti? Je nepřípustné, aby takové hry hrály. Jednou jsem zažil situaci, kdy se dostalo pětileté dítě k navenek naprosto neškodné hře s názvem Slime Rancher. Ve hře sice jen farmaříte, ale je tam také příšerka, která může hráče napadnout. Dá se zničit tím, že se na ní vystříkne voda. No a jedna osmiletá holčička ke hraní pustila pětiletou. Tu obklíčily příšerky, dostala strach a velmi se vyděsila. Začala intenzivně plakat. Trvalo několik minut, než se uklidnila. Dětská duše prožívá hru jako by byla doopravdy.

O přínosu nevím, neb je nemám rád. V zaměstnání jsme kdysi pro obveselení kolegů vytvořili dvě hry ovládané hlasem (na začátku osmdesátých, na vlastnoručně sestaveném počítači). Později, když se v podniku objevily PC, tak pařili hry, kdežto já se učil programování v C a pod. Když v devadesátých podnik padl, mohl jsem psát programy jako zaměstnání, kdežto pařani říkali - tys byl chtyrej a my blbí.

Hraní her vůbec neučí s počítačem pracovat pro účelné využití, jak pozoruji na vnoučcích. Hlavně - není to tvůrčí činnost.

Ale ne že by si člověk s PC nemohl vyhrát - třeba s počítačovou grafikou nebo s programy pro psaní a komponování hudby. Nebo pro tvorbu modelů pro 3D tiskárny. Jenže tohle chce fungující mozek.

Všiml jsem si, že některé děti projevují zájem o grafiku a programování právě díky hrám. Brzy se ptají, jak by šlo hru vytvořit. Osobně nevěřím, že motivace programovat, zabývat se grafikou či skládáním hudby, přijde odněkud shůry. Jsem přesvědčen, že je zapotřebí zasít semínka motivace, ukázat dětem zajímavé zábavné věci a tím je (alespoň některé) k tvořivé práci přivést.

Asi byste si nevzpomněl, co konkrétně Vás přivedlo k programování v C.

Já se o hry a následně o programování, grafiku a počítače obecně začal zajímat v osmdesátých letech díky počítači ZX Spectrum, který byl přirozeně určen především ke hraní. Tenkrát se dal programovat buď pomocí Basicu nebo assembleru.

Dnes zkouším u dětí tranzit od her k programování například pomocí https://scratch.mit.edu/. Lze na tom trénovat děti již od druhé třídy ZŠ.

Každý člověk je jiný a málokdo žije ideálně. Určitě bych nevelebila dítě jenom proto, že nehraje násilné hry. Místo toho třeba běhá po venku a s tlupou okrádá důchodce. Nebo strká spolužákovi hlavu do záchodu. Kdyby mu rodiče koupili počítač (nebo konzoli), mohl by si vybíjet agresi ve virtuálním světě.

Autore, Call of Duty neměla vylodění v Normandii, to byl Medal of honor.

A rozhodně se nedá říct že by tam byla nějaká realističnost.

Stejně jako se někteří dívají na horory a někteří jen na romantické komedie tak to platí i s počítačovými hrami. Třeba takový Minecraft, Roblox nebo Fortnite rozhodně nikdo nemůže označovat jako realistické hry. A přece jsou to ty co děti dneska hrají.

Váš článek chápu jako reklamu určitým hrám. Těm co se líbí Vám.

Mimochodem, vaše simulátory, zkuste si zahrát Cities:Skylines. Anebo na druhé straně Postal 2.

Myslíte to dobře (ačkoli máte v článku hromadu všelijakých generalizací, s nimiž nelze souhlasit), ale to máte tak: jako se vším ostatním, i u PC her vznikl onen známý fenomén svalování viny, který u nás, ale i ve světě tak krásně vzkvétá. Jisté jemné směrování ze strany rodičů asi nutné je (zejména v útlejším věku dítěte), ale obecně vzato, pokud v rodině funguje skutečná harmonie – rodiče mezi sebou, každý z rodičů k dítěti a všichni dohromady –, nebude nutno se bát, že dítě „přičichne“ k násilným hrám a ty jej nějak deformují. To je pouze zástupný problém. Slyšel jsem mnoho lidí si stěžovat, jak děcko pořád sedí u kompu – ale když se pak člověk zeptá na rodinné poměry? Je to samý rozvod, nefunkční vztahy, různé patologie mezi manželi... a právě tam, nikoli v hrách, tkví ten kořen problému. A pokud později na takového teenagera půjdete preskriptivně, selžete po všech stránkách.

Máte pravdu, že některé hry jsou drastické až moc pro děti jistého věku (GTA je ještě celkem sranda), ale znám celoživotní pařany, kteří jsou naprosto v pořádku. Sám jsem jedním z nich – a to rodiče zrovna ideální nebyli.

Takže jako vždy – hlavně žádnou černobílost.

Hezký den.

Asi je dobré dítěti naordinovat čas tak, ať u jedné zábavy nesedí celý den. Nezavrhovala bych ani střílečky, protože rozvíjí motoriku, taktizování nebo mohou naučit cizí jazyk. Onlineovky zase vyžadují trpělivost, spolupráci s kolektivem, soustředění a udržení emocí na uzdě. Dítě, které by celý den sedělo samo doma, si najde počítačové kamarády.